Ondřej Hýsek

Akademie věd ČR útočí na moravskou identitu, aneb všichni jsme Moravané

28. 11. 2016 20:24:47
Polemika s publikací PhDr. Libuše Čižmárové "Jak se jmenuje naše vlast", z Akademie věd České republiky

Dnes se mi dostal do rukou útlý spis „Jak se jmenuje naše vlast“, jehož autorkou je PhDr. Libuše Čižmárová, CSc., a vydavatelem Středisko společenských činností Akademie věd ČR (2016), financují jej pak daňoví poplatníci, tedy i Moravané, Slezané a Češi. Na brožuře není nejpodstatnější to, že prosazuje ten „nejlepší“ a „nejrozumnější“ název pro ČR a předstírá exaktnost společenských věd, tím zásadním je, jak doložím níže, útok na moravskou identitu, který balancuje na hraně porušování základních lidských práv, resp. z mého pohledu je daleko za hranou. Podle mě se jedná o projev (k ostatním entitám slepého) českého nacionalismu, manipulativní práci a smutné svědectví o současném stavu myšlení u nás.

Text vychází z romanticko-nacionalistického postulátu o objektivní existenci národů a jejich definování především pomocí jazyka. Já naopak předpokládám, že Rakušan nemusí mluvit rakousky a Američan americky, že národ může být definován i na základě historie, území a kultury. Na rozdíl od autorky textu jsem přesvědčen o tom, že moderní národy jsou umělými konstrukty 19. století, nevěřím v jejich tisíciletou existenci a nepředkládám toto nikomu jako dogma. V mém myšlenkovém světě není Rakousko-Uhersko „žalářem národů“ a Československo státem jednoho či dvou národů – vím, že k moravské národnosti se v Československu hlásilo 1,3 mil. lidí, v ČR je to stále více než půl milionu občanů. Chápu, že vlastí někomu může být země Morava (či třeba Evropská unie), nikoliv jen stát ČR. Uvědomuji si, že slovní spojení „naše země“, tj. „země Koruny české“, nepředstavuje nominativ singuláru, ale plurálu (Čechy, Morava a Slezsko) – jako bychom v tom všem byli s autorkou textu každý z jiné planety. Jednotlivostí je však unitární a v našem případě extrémně centralizovaný STÁT (ČR, dříve ČSR), který se dle prvního řádku Preambule platné Ústavy ČR skládá ze ZEMÍ Čechy, Morava a Slezsko – byť prof. Gerloch, místopředseda Legislativní rady Vlády ČR, již usiluje o znásilnění naší konstituce prostřednictvím její nacionalizace ve jménu „odvěkého českého národa“ a práce akademičky Čižmárové mu může být vítaným „důkazem“ o správnosti takového počínání. Naprosto libovolné nakládání s odbornými výrazy je pro tento text typické, koherentní používání terminologie je pro autorku-lingvistku pouze nadbytečným balastem, kterým ze svých akademických výšin zřejmě pohrdá.

Autorka práce nejdříve nenápadně uvádí, že při tvorbě jména státu pouze „s lingvistikou nevystačíme“, že ne všechny státy jsou národními. Uvádí také, že ne všechny, ale většina států má jednoslovný název. Připouští, že Dominikánská republika, Jihoafrická republika, Velká Británie ad. mohou v klidu existovat bez jednoslovného názvu. Nepřímo uvádí, že víceslovné názvy často souvisí se složením států z více geografických a politických celků, ale pro případ Čech, Moravy a Slezska toto za argument nepovažuje, a tudíž nenavrhuje např. název České země (Czechlands) jako lepší pojmenování ČR než Česko/Čechie (Czechia). Uznává, že „Česko“ je název v minulosti řídce (několikrát) užívaný pro území osídlené Čechy – nepřímo tedy dokazuje, že jelikož se žádní Moravané za Čechy do poloviny 19. století nikdy nepovažovali, jedná se o označení pouze Čech, což také na jiném místě textu dokládá. V následující větě však mylně uvádí (a protiřečí si tak), že Česko přirozeně označuje území všech tří zemí, z nichž se skládá dnešní ČR. Argumentuje také, že prastará označení našich zemí Čechy, Morava a Slezsko propagoval zlý rakouský stát, který tak chtěl bránit českému separatismu – naznačuje, že nyní musíme naopak používat název Česko, abychom bránili případnému moravskému separatismu. Říci, že pojmy Česko a Czechia označují jen Čechy, dohledat asi tři doklady existence těchto názvů před 19. stoletím, a pak z toho vyvodit, že je to ideální společný název pro Čechy, Moravu a Slezsko, je velmi odvážné. Dokonce publikuje obrázek z Českého zemského sněmu (pro České království), kde je doloženo lat. slovo Czechia a je správně přeloženo jako Čechie; autorka si není vědoma nezávislého Moravského zemského sněmu (pro sousední Moravské markrabství), který spravoval území Moravy a se sousední Čechií neměl v letech 1749-1918 vůbec nic společného. Ovšem to jen tak na okraj – ať si každý říká ČR, jak chce, jen ať to proboha nevnucuje ostatním.

Nejzávažnější je však toto autorčino tvrzení: „Někteří Moravané si sice nepřipouštějí, že jsou Češi, ale podle státní příslušnosti i podle jazyka jsou.“ Tvrdím a jsem ochoten to hájit před všemi soudy světa, že nikdo nemá právo Moravana označovat za Čecha, byť je občanem České republiky a svůj jazyk může označovat za češtinu. Listina základních práv a svobod i Moravanům zaručuje „bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení: Každý má právo svobodně rozhodovat o své národnosti. Zakazuje se jakékoli ovlivňování tohoto rozhodování a všechny způsoby nátlaku směřující k odnárodňování.“ Tvrzením, že každý Moravan je ve skutečnosti Čechem, autorka útočí na identitu statisíců lidí hlásící se k moravské národnosti, tímto útočí Akademie věd ČR za naše peníze na naše lidská práva. Stejně absurdním tvrzením by bylo, že žádní Češi neexistují, jsou to Moravané, protože nejstarším státem na našem území byla Velká Morava, jejíž obyvatelé se od roku 822 prokazatelně označovali za Moravany (když zdůrazníme územní, nikoliv jazykovou definici národa) a Svatopluk přece dobyl i Čechy; v tomto duchu také můžeme diskutovat o tom, že čeština je vlastně moravštinou (jak byl jazyk na Moravě až do 19. století často nazýván) atd.

Dodávám ještě, že autorka rovněž při svých „analýzách“ zamlčuje jisté „drobnosti“ – při výkladu vzniku názvu Československo např. „opomněla“ zmínit návrh bratří Čapků na pojmenování nového státu starobylým jménem „Velká Morava“. U Palackého a Masaryka opomněla zdůraznit jejich uctivé vyjadřování se o svébytnosti Moravy, z níž oba vzešli. Uráží zesnulého moravského básníka Jana Skácela, že se „svezl“ na vlně estetické nevhodnosti pojmenování „Česko“, obouvá se i do Trefulky, Havla a dalších odpůrců Česka jako do emocionálně založených blouznivců (oproti těm správným, racionálním příznivcům „nutného“ Česka). Tvrdí, že stejně jako má „český národ“ právo na existenci, má na ni právo i jméno „Česko“, které mu bylo „dlouho upíráno“. O Moravě, Moravanech a jejich právu na existenci v této souvislosti cudně mlčí – a mně se přitom zdá, že každý den slyším slova Češi, český, Česko milionkrát, Morava, Moravané a moravský jsou médii uměle tlačeny do pozice archaismů.

Českému postbolševickému nacionalismu jako by nestačilo, že nás totalitní režimy nelegitimně připravily o tisíciletou zemi Moravu, její samosprávu, hranice. Jeho stoupenci nám zřejmě chtějí po vzoru Orwellova Velkého bratra vytlouci z hlav i poslední zbytky moravské identity. I to moravské víno bude brzy české, protože je přece ze státu Čechie, a tu divnou řeku na východě přejmenujeme na Čechu. A komu se to nelíbí, je autorkou stati označen za moravistu (nevysvětlila, zda termín tvoří dle vzoru bohemista, separatista nebo terorista), který obtěžuje slušné a racionální vědce nenávistnými maily. Ale nyní je podle autorky vyhráno, tatíček Zeman dostal do „povědomí národa“ slovo Czechia a Ministerstvo zahraničí jej zaregistrovalo u OSN, byť tuto iniciativu předem neavizovali svým voličům v programech, na jejichž základě byli do svých funkcí zvoleni, žádné referendum také neproběhlo (stejně jako o zrušení Moravského zemského sněmu, Moravskoslezské země, rozpadu Československa, zřízení krajů...). Tak se třeba vztekněte, vy kverulantští moravisté, Moravané a jiní ohrožovatelé velkého českého národa v národním státě Čechie, hypertrofované z České kotliny do Moravských úvalů. Autorka navíc v duchu demokratické diskuze považuje za chybu, že v debatě o označení státu dostávají prostor i kritici jejího výkladu dějin a státní sociálně-inženýrské slovotvorby – jsou podle ní povrchní a nekompetentní. A na závěr se autorka ptá: Komu ještě dnes prospívá ignorování Čechie? A komu tím prospějete, když jste proti Čechii, pro Moravu? Nemohla mne nenapadnout známá scénka z Pelíšků... Ne, Čechie/Česko/Czechia není mojí vlastí, nejedná se ani o vhodná pojmenování, ani o správné vnitřní uspořádání státu rozděleného do bolševických krajů, byť jsem občanem občanského státu ČR (stejně jako jsem byl občanem ČSFR a ČSSR a jsem občanem EU, aniž bych se přestěhoval z Moravy, své rodné země). Jsem Moravan, mojí vlastí je Morava, a pokud tato země nemá své místo v České republice, myslitelé z Akademie věd mne nepřesvědčí, že je chyba u mne. Nejsmutnější je, že nejaktivnějšími bojovníky za národ Čechie a proti Zemi moravské jsou často rodáci z Moravy – ale to je věcí psychologů; je mi smutno z toho, že jsme s autorkou publikace studovali, byť za jiného režimu, stejný obor na stejné univerzitě v hrdé moravské metropoli, pardon, v jednom z bezvýznamných krajských měst východní Čechie.

Mgr. Ondřej Hýsek, Ph.D. (moravista a bohemista)

Autor: Ondřej Hýsek | karma: 32.55 | přečteno: 1734 ×
Poslední články autora