Zamyšlení se nad 17. listopadem 2016 z pohledu Moravy. Jaká je pozice Země moravské v ČR a v Evropě?
Zamýšlím-li se nad vývojem naší společnosti posledních let, stále častěji pociťuji návrat studenoválečnického myšlení doby mého dětství. Ikony průměrnosti Václav Klaus a Miloš Zeman se spolu se svými nohsledy předhánějí v tom, ke kterému z vůdců Ruska, USA nebo Číny se budou lísat a tulit vášnivěji, což vydávají za suverénní národní politiku. Takto jsem si listopad, který v sobě nese naději roku 1989 i zmar roku 1939, nepředstavoval.
Mrzí mě, s jak přitažlivou a nezodpovědnou lehkostí se lidé dopouštějí oslabování naší pozice v Evropské unii, kterou (jistě nedokonalou) mylně vnímají jako příčinu veškerých našich potíží, což podporují mýty o zakřivených banánech či přebujelé byrokracii, aniž by si všimli půl milionu státních zaměstnanců ve vlastním státě. Zatím nedomýšlí, že pokud si rychle nevytvoříme silnou společnou evropskou obranu, bude to jejich poslední svobodné kritické vyjadřování se ke společenským záležitostem na velmi dlouhou dobu.
Společenská smlouva mezi občany a jejich státem má smysl pouze tehdy, je-li pro občany výhodná. ČR je pro mne hodnotou pouze tehdy, zajišťuje-li mi moje občanská práva. Jako občan své obce tato práva zatím pociťuji. Jako Moravanovi mi ČR zločinně upírá práva na moravskou zemskou samosprávu a útočí na moravskou identitu obecně. Pražský centralismus rozhodně není příkladem efektivní a spravedlivé státní moci. A pokud ČR selže v roli ochránce naší bezpečnosti a civilizační příslušnosti, když i kvůli absenci účinné obranné a zahraniční politiky ČR slábne NATO i EU, pak není důvodu tuto společenskou smlouvu obnovovat. Zvlášť v situaci, kdy někteří ústavní právníci chtějí z občanského státu složeného z Moravy, Slezska a Čech udělat národní stát Čechů.
